Blog - krizový management

Hodnotíme s klientem spolupráci za uplynulý rok...

Vždycky zahřeje ❤, když se projekt daří a klient je nejen spokojený, ale je vám lidsky vděčný.🙏

"Když jste nám dali svou nabídku, říkal jsem společníkovi, jestli jsme se nezbláznili. Byli jsme ve ztrátě 4,5mil.Kč/rok a rozhodnutí dávat za vás ty peníze bylo v takové situaci šílené. Kolega mě přesvědčil, ať do toho jdeme. Dnes si bez vás nedokáži představit fungování naší firmy. Bez vašeho #interim manažera bychom dávno zkrachovali."

Na můj předchozí post proběhla v posledních dnech především bouřlivá diskuze na téma příprava kávy.

Nevím, zda napsat, že je to škoda, točit se kolem kávy. Zatímco pro manažerský pohled ten příběh skrývá mnohem hlubší a zajímavější zkušenost.

Během víkendu jsem byl účastníkem zajímavé diskuze na téma "firemní kafe". Chtěl bych vás poprosit o účast v krátkém průzkumu, který se týká tématu "asistentka a příprava kávy coby jeden z jejich pracovních úkolů".

S ohledem na to, že při zadání ankety je omezené textové pole, dávám to sem do postu. Použijte prosím následující klíč...

Žijeme na dluh. Není dluh jako dluh. Pokud dluh pomáhá vydělat peníze, pak je ok. Pokud pomáhá k lepšímu standardu či vyšší spotřebě, bez které se dá přežít, pak je to hloupý dluh, za který se bude muset dřív nebo později hodně tvrdě "platit".

Jeden z prvních pracovních dnů v novém působišti. Prosím paní asistentku, zda by byla tak hodná a udělala mi kafe. Dosti důležitě se na mě podívala a říká: Tady si každý dělá kafe sám, a kysele dodala "pane řediteli". Mile jsem se na ni podíval a říkám: Aha. Takže budu první, komu uděláte kafe vy. Dotčeně odešla.

Myslím si, že to znáte. V životě člověka jsou chvíle, kdy máte někde hluboko uvnitř pocit, že víte, co máte udělat.

Já to věděl hned, jak jsem zavřel dveře toho honosného sálu.

Ale strach, obavy ze ztráty komfortní zóny či přehršel racionálních argumentů vám nedovolí udělat to, co víte, že máte udělat.

Vláďa Šild, borec, který roky řídil firmu s obratem 2 miliardy korun, teď vede firmy u nás v JIP. Udělali jsme s ním krátký rozhovor, věříme, že by vás mohl zaujmout.

Dnes večer mám lehce sentimentální náladu a tak trošku vzpomínám.

Bylo to 4,5 roku zpět. Právě jsem přivážel děti ze školky a říkal si, jaký je pohodový den.

Krátce na to zvoní telefon. Na druhé straně jedna z V.I.P. osob na Moravě. Jestli bych si prý mohl přijet popovídat...

Chtěl jsem si s vámi dát jen kafe, ale to, o čem jsme se bavili, mě příjemně překvapilo.

Majitel firmy s námi končí jednání s tím, že provedeme základní analýzu efektivity řízení jeho firmy.

Naučil jsem se dvě nová slova. Možná by se do koronakrize - pokud se vás týká - mohla hodit. 😉

První slovo:
KATAKLYZMA - je živelná pohroma, velká a náhlá přírodní katastrofa nebo rozsáhlý přírodní děj spojený s velkými změnami v přírodním prostředí apod. Koronavir není pro lidstvo kataklyzma, ani to, co s sebou přináší za důsledky. Důsledky jakékoli krize jsou mnohdy těžké a v osobních příbězích mnohých lidí opravdu smutné a tragické. Ale je třeba bojovat, nevzdávat se.

Je to podnikatel stejny jako vsichni ostatni. Sleduje finance, pomer cena/vykon... zkratka je na prachy.

Jeden ze zamestnancu se ani nepokousi jakkoli zakryt pohrdavy ton ve svem hlase, kdyz mluvi o majiteli firmy, v niz pracuje.

Beru to z casti tak, ze chovani tohoto konkretniho majitele firmy asi moc nepomaha jeho vlastnim lidem k tomu, aby ho meli radi.

Tohle je důvod, proč miluji long-term-view

Jedna studie poukazuje na to, že expertem, profíkem v tom, co děláte, se člověk stává plus mínus po 16.000 pracovních hodinách, kdy děláte, co vás baví, chcete se v tom zlepšovat, učit se o svém oboru, makáte s nasazením.

Pojďte k nám dělat obchodní ředitelku, hážu laso špičkové babě, která je za mě obchodnicí s velkým "O".

Já teď dostala novou oktávku v plné palbě. Prý jsem pro majitele naší firmy poklad, tak ať jsem na cestách v bezpečí, odvětí.

Ráno se mě syn u snídaně ptá, zda mám v mobilu taky hry...

Ne, moji hrou je práce. Nejlepší je, když si člověk hraje v realitě.

Není to o tom, zda musím chodit do práce, ale o tom, že chci. Že práce mě baví, dělám, co je moje povolání. Že tvořím a že je skvělé, když člověk dělá, pro co má nadání. A že v takové chvíli je to hraní si.

Upřímně. Nejsem velký fanda home office.

Možná je to pro část firem nezvratný trend. A možná pouze dočasná vlna v provozu. Ukáže čas. Já věřím, pro dobro lidstva, v to druhé.

Ivana Vítková vede naše obchodníky a ve firmách, které řídíme, staví a rozvíjí obchodní týmy. Je to paní Obchodnice s velkým O. Udělali jsme s ní rozhovor, stojí za přečtení 👇

Ano. Krízový manažér je dočasný manažér. Ale nie každý je krízový manažér.

Má mnohé podoby. Napríklad interim manažér pre rozvíjajúce sa firmy, nielen pre firmu v kríze.

Já tomu nerozumím...

Mluvím s majitelem firmy s aktivy kolem 100mil.Kc a obratem řádově 50-70mil.Kč.

Má přes 60 let, firmu řídí sám. Jeho syn nemá zájem do firmy vstoupit, jde si svou vlastní cestou životem-což je v pořádku, už jsem zažil několik zničených osudů synů/dcer, kteří místo vlastních životů žijí podnikatelské životy svých rodičů.

Každá rada i pomoc "drahá"...

Odhadem 60% subjektů nebude mít během aktuální koronakrize zásadnější problémy.

20% firem rozhodně ano. A cca. 20% spíše ano.

3 časté důvody, proč firmy skomírají?

Obecně koronavir. A konkrétně?

A tak se snažím hledat každý den nějakou povzbudivou. Dnes jsem se ani moc snažit nemusel. Před časem jsem se s vámi sdílel o nedotaženém nástupu nového kolegy do naší firmy. Dost mě to mrzelo. 

Po měsících mi ten člověk dnes napsal mail. Když jsem se ho zeptal na jeho motiv, proč celou věc znovu otvírá, byl jsem mile potěšen:

Tímto tempem budeme mít denní nárusty onemocněných 20 tis./den -> 600 tis./měsíc -> skoro 2 mil./kvartál.

Díky nedůvěře ve vládu a její kroky jsme otupěli vůči skutečnému nebezpečí.

Jako národ "Švejka" jsme v situaci, kdy ignorujeme "vrchnost", ale zatím většině z nás nedošlo, že naším skutečným nepřítelem není naše vláda, ale ten vir.

Jak se vyrovnává člověk s krizemi? A můžeme to vidět i u koronavirové krize?

A většina executive interim manažerů se nechová jako řezníci.😉

Čest všem skvělým řezníkům i úředníkům.👍❤

I interim manažerům.💪

"...protože velmi často v rodině chybí táta ve smyslu, že by byl aktivní. Tatínkové tam většinou jsou, ale někde doma. Čas strávený s tátou, nadhled, pohoda, legrace...to jsou věci, které obvykle chybí."

Neumíme. 😁

Pravděpodobnost, že vezmete pod interim management z pozice výkonného ředitele firmu s obratem 50-500 mil.Kč a do roka a do dne ji zrevitalizujete či "vytuníte", není malá.

Dobře, přiznávám. Firmy/klienty si vybíráme. A pokud nevidíme šanci na úspěch aspoň 80 %, pak do takové spolupráce nejdeme.

To se to pak "machruje", že to jde.

Ale v tomto se řídíme prostým heslem: 

Obrovsky si vážím všech lidí, kteří mají odvahu jednat podle vlastního svědomí a přesvědčení.

Kteří lámou společenské status quo, jež pomalu a nepozorovaně svazuje téměř každého člověka - až do stavu, kdy se mnozí lidé rozhodují spíše podle pohledů a předpokládaných soudů okolí, než dle vlastního svědomí a přesvědčení.

Že to v byznysu neplatí?

V byznysu jsou tvrďáci 💪, kteří prý pochopili, že bez tvrdosti to nejde.

A jsou tam chytráci🤓, kteří prý pochopili, že bez "vyčůranosti" to taky nejde.

Samostatná kategorie je strýček Skrblík 😁, který na otázku novinářky, jak se dostal ke svému bohatství, odpověděl:

Divné slovo, ne? Dnes jsem se s ním setkal prvně. Vážně.🙄

Žena mi dala úkol alá.popelka. 🤠Jestli bych neuklidil rozsypané jehly.🤓

Stále se najde mnoho firem, které sledují spíše obrat a počet zákazníků, než logiku věci. PROČ?

Pamatuji si na jednu výrobní firmu, kterou jsme v rámci interim managementu vedli z pozice výkonného ředitele. Obratově cca. 200 mil.Kč/rok.

Když jsme si vyjeli tržby zákazníků a ziskovost jejich jednotlivých zakázek, zjistili jsme:

Tento výrok spolumajitele potenciálního klienta navazuje na má slova, která jsem mu sdělil.

Jsme tu pro 3 různé typy situací:

1. pro firmy v krizi,
2. pro stagnující firmy, příp. firmy, z jejichž operativy se majitel chce stáhnout do pozadí,
3. pro rychle rostoucí firmy, které potřebují stabilizovat.

Asi po půl hodině se k nám připojuje druhý ze spolumajitelů.

Snaží se mít vliv na lidi ve svém okolí.

Řeší problémy spojené s byznysem. Problémy, které ho/ji "válcují". Nestíhá.

Je často ve stresu. Někdy selhává a neví si rady. Nesnáší prohry. Je přesvědčený(á), že to, co dělá, dělá nejlépe.

Má za sebou úspěchy i porážky. Snaží se pravidelně hledat příčiny problémů. Ne vždy nachází odpověď.

Tak jsme u jednoho klienta doplňovali člověka do obchodního týmu.

V poslední době, pravda, chodí životopisu víc, než před koronakrizi. Bohu díky za to. 🙏

Ve finále před kolegou ležely tři životopisy.

Pan majitel byl nadšen z jednoho kandidáta. Náš interim manažer pragmaticky přistoupil k ověřování referencí přes telefon.

Z favorita se během pár minut stal zdiskreditovaný člověk.

Call probíhal asi takto:

👉 Arnošte, jak dlouho už jste v J.I.P. a co vás sem přivedlo?
S Jiřím Jemelkou jsme se potkali před věky věků. Přivedl mě k němu člověk, který s ním spolupracoval. Řekl mi o tom, co dělá a nabídl mi, že kdyby mi to dávalo smysl, mohli bychom do toho jít společně. A já řekl ano.

K rybáři (🧝‍♂️), který spokojeně seděl na pobřeží a opravoval síť (rybářskou, ne tu IT firemní), přišel jednou cizinec (🧙‍♂️).

🧙‍♂️ se ptá 🧝‍♂️:

Prý jste široko daleko nejúspěšnější 🧝‍♂️. Proč ale máte jen 2 lodě a 4 pomocníky? Proč si nepořídíte další 2 lodě a nenajmete další 4🧝‍♂️ navíc?

🧝‍♂️Proč bych to dělal?

Mám rád jednoduché a praktické principy, které funguji. 🙏

Mezi základní řadím: Gaussova křivka nerovnosti a Paretovo pravidlo.

Gaussova křivka, vztaženo k byznysu, mj. ukazuje, kde je mainstream, tedy většina. A kolik to je cca. zákazníků.

Kdysi jsem dělal školení. Cílová skupina obrovská. Stejně jako konkurence.

Říkal jsem si: Když přestaneš školit/radit a začneš sám pro klienty dělat to, co školíš, co se stane?

Kdysi byl pozván na prestižní konferenci významný politik.

Na letišti na něj čekal připravený vůz s osobním řidičem.

Do haly konference přijel zadním vchodem, zatímco davy se tlačily u jednotlivých vstupů.

K občerstvení dostal mimo jiné kávu s perfektním prostíráním, drahým porcelánovým hrníčkem s podšálkem.

Řešíme u klienta nefunkční pobočku s obratem kolem 60 mil./rok.

Je tam velká fluktuace.

Problémy s organizací a kvalitou servisu.

Jedeme tam.

Na místě děláme analýzu.

Bavíme se s lidmi, pozorujeme provoz.

Děláme rozhovory s personálem a bavíme se samozřejmě i se šéfem pobočky.

Za nás je závěr jasný: dokud bude pobočce šéfovat stávající vedoucí, z místa se nepohneme. A majitel bude dál jezdit týden co týden na pobočku řešit problémy.

Sedíme zpět na centrále s majitelem. Dáváme mu zpětnou vazbu. Navrhujeme řešení.

Slyšíme to, co už mnohokrát v podobných případech:

Sedím v úplně obyčejné restauraci v úplně obyčejném moravském maloměstě.

Posunula se mi schůzka, a tak čekám na jednání.

Návštěva této restaurace se pro mě stala příjemným osvěžením v náročném dni.

Popravdě ji znám. Vím, proč tu chodím pravidelně.

A dnes?

Četl jsem úvahu, nakolik úspěch přináší štěstí, vnitřní uspokojení, radost...

Mám za to, že než přemýšlet nad tím, zda úspěch přináší štěstí či zda štěstí přináší úspěch (ostatně, je těžké definovat, co je štěstí - muška jenom zlatá?), pomohlo mi kdysi toto:

Existují pouze 3 % lidí, kteří přesně vědí, co chtějí.

Dalších 12 % lidí to ví plus mínus.

Zbylých 85 % lidi žije na způsob, který bychom mohli nazvat "Carpe diem!"

Na Oxfordu dělali průzkum mezi 1000 studenty, kteří graduovali 🎓 a ptali se jich, co chtějí v životě dosáhnout. Jaké mají cíle.

Po cca. 25 letech se vyhodnocovalo, jak kdo z těch 1000 lidí "dopadl".

Zjištění bylo velmi zajímavé: