Klasika od Jana Wericha je mezi lidmi asi plošně známa... 👍
Co jsem ale neznal, je druhá část jeho myšlenky:
"Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky vyjdete vždycky jako nevjvětší blbec pod sluncem." 🙂
Trochu jsem o tom přemýšlel...
V jakém smyslu?
🤔 Může být krapet ošemetné, jak to rozlišit. Zda jsem blbec já. A nebo jsem se srazil s blbcem, kterého jsem se snažil neprozíravě usvědčit z "blbství" a tudíž jsem z té srážky vyšel jako největší blbec pod sluncem. 😁
V rámci užitečné sebereflexe je asi dobré o sobě zdravě pochybovat. Ale ne natolik, aby to člověka paralyzovalo od činů či ho to vhánělo do depresí.
Jedno moudro říká: Není pevné, co je bez chvění.
Na druhou stranu blaženost blbců je asi hodně osvobozující. 🤔
Žijí totiž v blažené nevědomosti a možná jsou mnohem šťastnějši než ostatní. 😀
Jak to vidíte vy?